Mrozkulka bloguje

Vánoční svátky mám ráda z mnoha důvodů. Kromě toho, že je to čas, kdy si připomínám, že se narodil někdo, kdo mě miluje a je mi nablízku v každé minutě mého života, kdykoliv ho oslovím, slyší mne a hlavně mě miluje bez jakýchkoliv podmínek (což je opravdu ZÁZRAK:-), je to taky čas, kdy na sebe jako rodina máme více času. Pepa většinou dostává dovolenou pár dní před vánoci a končí mu nejdříve v půlce ledna. Spousta času na utužování vztahu, vztahů, na nicnedělání, na lenošení, na zbrzdění, na přemýšlení, taky na přátele. Ponorka u nás většinou nenastává. Vytvořili jsme si několik vánočních tradic. Ne vždy vyjdou přesně dle našich představ, ale na tom nelpíme. Je to prostě zvláštní čas a já se vždycky snažím užít si ho na sto procent.
Dnes na mě opět padla nějaká melancholie. To se mi občas stává. Nemám to moc ráda, ale asi je to nutné. Bez toho by život byl plytký. Zase mám pocit, jako by mi někdo přistřihnul křídla. Chtěla bych vzlétnout, ale místo toho jen naprázdno zamávám křídly a padám. Na hubu. Miluju všechny svoje děti, ale opět začínám mít pocit, že malinko degeneruju. Že mi dochází slovní zásoba a jediné o čem jsem schopná mluvit, jsou pokroky mých dětí a věci s tím spojené. A někde uvnitř vím, že mít a vychovat děti je super, ale že chci dokázat i něco víc. A trochu naivně doufám, že se za rok za dva najde někdo, kdo bude chtít zaměstnat jednatřicetiletou čtyřnásobnou matku bez praxe s pouhými ambicemi a snad nasazením a že toho nebude litovat...Co bude za rok za dva těžko odhadnu, nezbývá než věřit, že ten, jehož narození si v tento čas připomínáme, mě jako vždy podrží a nenechá mě v tom samotnou...a já fakt věřím...mějte se báječně!