Mrozkulka bloguje

Nechávám jen myšlenky volně plynout, někdy je to myšlenková smršť a jindy se u něčeho zastavím a rozvíjím a rozvíjím...Obvykle nemám příliš příležitostí být sama a jen tak si přemýšlet a tak těch několik minut v autě jsou pro mne luxus a vychutnávám je každým douškem. Někdy dorazím do cíle příliš brzy a ještě se mi nechce vystoupit. Sedím v autě a přemýšlím si a čekám, dokud mě nevyžene zima nebo něco jiného.
Když mám melancholickou náladu, mají moje myšlenky trošku pesimistický nádech. Ale je ve mně asi něco lehce sadomasochistického a ne vždy je odháním pryč a nechám se jimi trošku dráždit. Nesmím ale dojít příliš daleko. Čím dále zajdu, tím hůř se pak vracím. Ani mně se nevyhýbají myšlenky, které nejsou úplně košer, ale jako člověk milující Boha a mající jasný cíl své životní cesty, s nimi bojuju. Nikdy neztrácím naději. Možná je někdy špatně čitelná, ale po chvíli získává konkrétnější obrysy a než se naději, naděje se "zhmotní" a já získávám povzbuzení do dalších "beznadějných" situací.
Velmi často jsem ráda, že myšlenky jsou jen MŮJ soukromý majetek a kromě Pána je nikdo nezná. Je to moje největší soukromí. Zároveň jsem ráda, že je Bůh nade mnou, a že tím moje myšlenky získávám trošku pod kontrolu. Mohla bych se zatoulat někam, kam nechci a odkud je potom těžké se vrátit – a že mám někdy na mále...
Když je mi fajn a mám veselou náladu, nemusím nic řešit a to bývá většinou prostor pro nápady a mé myšlenky jsou krásně optimistické.
Potřebuji zažívat oboje – melancholii i radost. Jen tak mám pocit, že můj život je vyvážený. Možná jsou mé melancholické nálady lehce depresivní, ale zase je to výzva. Něco zvládnout, v něčem zvítězit a posunout se na herním plánu života o políčko dál. Miluju život!