Mrozkulka bloguje

Prožívala jsem tehdy docela náročné období. Matýsek byl prvňáček, Adélka miminko a Míša někde mezi nimi. Pepa byl pořád v práci a na všechno jsem byla tak nějak sama. Největší nervy jsem měla při psaní Matýskových úkolů. Tehdy jsem pociťovala, jak jeho flegmatismus naráží na můj cholerismus a věřte, že to jiskřilo velmi. Do psaní úkolů se mu nikdy nijak zvlášť nechtělo. Dělal scény a brečel. Vždycky jsem nejdřív vyzkoušela jít na to po dobrém, ale to nikdy nezabralo. Terpve, až když jsem na něho pořádně houkla, tak se v něm něco zažehlo a začal fungovat. Nebylo mi to příjemné, ale nedalo se nic dělat. Tenkrát jsem to trošku přehnala a hukla jsem víc, než bylo nutné. Sjela jsem ho jak Alíka. Prostě mi ruply nervy. On je naštěstí "splachovací", takže za chvíli o ničem nevěděl, ale ve mně to zůstalo.
Večer, když už všichni spali a i já jsem ulehla, nemohla jsem usnout. V hlavě mi hučelo a cítila jsem, že jsem selhala. Připadala jsem si jako zbitý pes a pořád jsem přemýšlela, co dělám špatně. Pak jsem vyslala signál tam nahoru. Němou otázku. Pane, můžeš mě vůbec mít ještě rád? A najednou Pepa, který vedle mě už notnou chvíli zařezával (tak, jak to umí jenom chlapi), ke mně zničehonic vztáhnul ruku, pohladil mě a řekl: Mám tě rád.
Pochopila jsem. Lidé kolem nás jsou Jeho prodlouženou rukou. Jupí.