Mrozkulka bloguje

Začnu zeširoka. Nejdříve jsme se hrozně moc těšili, půl roku plánovali, sháněli, měnili a mluvili o tom, co všechno je před dovolenou třeba zařídit. Nakonec jsme před dovolenou zažívali nemalé stresy. Například s autem. Bylo potřeba vyměnit benzínové čerpadlo, aby auto jezdilo nejen na plyn, ale také na benzín, protože plynová nádrž vydrží jen na 200km, a nastává riziko, pokud se v tomto úseku neobjeví benzínka na plyn. Ještě dva dny před dovolenou to nebylo zprovozněno. Trošku nervy. Když se dva dny před dovolenou v noci Pepa vracel ze servisu s neopraveným autem a s jeho příjezdem začala divoká bouřka, která vyřadila z provozu elektřinu na víc jak půl dne. Silný vítr, který začal zničehonic a rozbil okno v pokojíku přímo do Adélčiny postýlky. Ta začala křičet. Všude tma jak v pytli, spousta kousíčků rozbitého skla a uprostřed toho křičící dítě. Do už tak vypjaté situace fakt žůžo. Pepa rychle zprovoznil reflektor, který má ke kameře a tak na chvíli zachránil situaci. Pak si tím stejným reflektorem svítil v bouřce a dešti, když se snažil zprovoznit auto. Vidina vysněné dovolené se vzdalovala. Tentokrát jsem to nějak nezvládala. Pak Pepa zjistil, že když je v nádrži dostatek benzínu, víc jak třetina, auto jede. Uf. Jakžtakž vyřešeno. Pojede se našim autem. Den před odjezdem trošku ztížené podmínky, neboť el. proud po bouřce stále nebyl obnoven, a tak jsem dvě várky prádla, které jsem chtěla vyprat těsně před dovolenou vezla k mamce. Ta mi ochotně nabídla svou pomoc. Taky ještě zařídit očkování Terezce a Matýskovi (zrovna to padlo na den před odjezdem), a doladit spoustu dalších detailů. Sbalit šestičlennou rodinu. Upéct buchtu. Dokoupit pár věcí. Obalit řízky. Nakoupit jídlo. Ale vše zvládnuto. Vidina celé noci v autě, kdy už konečně vydechneme a budeme dovolenkovat.

Jenomže ještě to nebylo vše. Ještě jsme měli projít zkouškou. Ne vždy jdou věci tak, jak bysme si přáli. Já věřím, že v těchto situacích nás Bůh chce něčemu naučit, ale přiznám se, že tentokrát jsem v tom nedokázala stát pevně. Ještě se mám co učit. Přestože už jsme seděli v nabaleném autě a uháněli směr jih, nebyli jsme v klidu. Nervozita někde uvnitř přetrvávala. Další problém se vyskytnul ještě v Havířově. Pepa vyběhnul do Tesca ještě něco koupit a když chtěl zaplatit kartou, tak zjistil, že nemůže, protože jsme vyčerpali týdenní limit pro placení kartou. Tak to byla pěkná čára přes rozpočet. Neměli jsme žádnou českou hotovost, jen nějaká eura a kuny a jelikož na účtu byl dostatek peněz, chtěli jsme většinu věcí platit kartou. S limitem Pepa nepočítal. Byl pátek, a další výběr možný až v pondělí. Celá cesta před námi, neměli jsme peníze na benzín a poplatky na dálnici. Hlavou se mi honilo, jestli vůbec máme jet. Třeba je to znamení, že nikam nemáme jezdit. Na druhou stranu, třeba nás to má v něčem posílit. Nebyly to jen negativní pocity, a tak jsem myšlenku zahnala. Finančně nás na dva dny založili přátelé, kteří jeli s námi. Není problém. Cesta do Brna ubíhala v pohodě. Pár vyměněných povzbudivých esemesek od přátel a známých. Pár esemesek od mamči. Jeďte opatrně, všude hlásí kolony, místy až 30km. Napište hned, jak dorazíte. Jasně, mami. Děti veselé. Taťku pomalu opouští nervozita. Mě pomalu taky. Někde za Brnem jsme se začali poohlížet po benzínce na plyn. Natankovat do plna, ať toho urazíme co nejvíce na plyn. Nikde nic. Zastavili jsme na benzince u Břeclavi, abychom zkusili zjistit, jestli se někde poblíž, na nějakém sjezdu, benzínka na LPG nachází. Zatímco jsem telefonovala, Pepa obhlížel auto. Když jsem skončila, už jsem viděla, že je problém. Zoufalství v tváři nešlo přehlídnout a mě se zmocnila úzkost. Přehřívá se nám přední kolo. Vypadá to na brzdovou hadičku a jestli to bude dělat dál, nemůžeme s tím autem nikam jet. Zatímco chlapi začali problém řešit prakticky, my s Jindřiškou a dětmi jsme vyplnili čas modlitbou. Bylo to pro mě fakt těžké. Po chvilce jsme znovu sedli do auta, že chvilku pojedeme a uvidíme, co a jak. Na slovenských hranicích jsme znovu obhlídli situaci. Teda Pepa. Kolo opět nepřiměřeně zahřáté. Začalo se stmívat. Nastaly dvě hodiny zkoumání, opravování, telefonování, z Pepy lil pot. Ruce černé. Několikrát rozmontované a znovu poskládané kolo. Nic. Naši přátelé trpělivě čekali s námi a povzbuzovali nás. Čekali aktivně. David obtelefonoval pár známých. Před jedenáctou už bylo jasné, že Pepa to prostě sám neopraví. David sehnal ubytování ve Valticích, s tím, že v Lednici je nějaký schopný opravář, který se nám na to ráno podívá. Zakoušeli jsme sice stresy, ale velmi nás povzbuzovalo to, že v tom nejsme sami. Nevykašlali se na nás a nepokračovali v cestě sami. Před půlnocí jsme dorazili na místo, kde strávíme dnešní noc. Úžasné přijetí. Nás neznali vůbec, druhou rodinu jen málo a přesto byli okamžitě ochotní a schopní ubytovat 11 lidí, kteří se jim v noci nahlásili. Čistě povlečené peřiny. Nová naděje. Když jsem se ráno probouzela, hlavou mi proběhl verš: Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím: radujte se.

Dopoledne jsme strávili procházkou po lednickém parku, zatímco auto strávilo čas v garáži pana opraváře, který se snažil najít a odstranit závadu. Lednický park je opravdu krásný a procházka to byla příjemná, ale přece jen se člověk pořád někde v koutku zaobíral myšlenkou, jak to asi dopadne. Scénář, jaký byl očekáván by vypadal asi tak, že pan automechanik zavolá, že vše je opraveno a můžeme pokračovat. K našemu zklamání se tak nestalo. Máme děravý brzdový válec, momentálně do našeho auta není k sehnání a cesta do
Chorvatska se v žádném případě nedoporučuje. Tak a co teď. Půjčit si narychlo od někoho takhle velké auto je dost nereálné. Leda půjčit menší auto (ani to není úplně reálné) a jedno dítě nechat doma (to se mi moc nechce). Nebo nebo nebo...zoufale píšu mojí milé kamarádce, která je zrovna tou dobou i s celou rodinou, stejně početnou jako ta naše, na cestě z Chorvatska domů. Gabi, mi asi nikam nejedeme, pokazilo se nám auto, fňuk...Obratem přišla zpráva: Jestli s tím vašim autem dorazíme domů, tak na nás počkejte a auta si vyměníme. Jupí...díky Bohu za přátele...bylo asi poledne a v Brně by podle jejich odhadu měli být asi za 15 hodin. Ještě 15 hodin čekání, jestli alespoň tohle klapne. Na jižní Moravě má Pepa rodiče a tak jsme se přesunuli k nim. To už bylo jasné, že naši parťáci musí v cestě pokračovat. Udělali pro nás maximum a další čekání je zbytečné. Nakonec se ale do Kyjova přesouvají s námi, pojedou až večer, protože kdyby dojeli na místo v noci, stejně by je nepřijali a museli by čekat do rána v autě. Zase je to čekání pro nás veselejší. U Petrželků sondujeme, jak jsou daleko, jestli jim to třeba nejde rychleji. Jsme domluveni, že až budou v ČR, tak zavolají a dáme si scuka na Rohlence. Římani odjíždějí kolem desáté. Loučíme se (my trošku smutně) s nadějí, že se druhý den znovu uvidíme:-) Po desáté uléhám s mobilem u ucha, vůbec jsme netušili, v kolik budeme vyrážet. Dobrodružství:-) nemůžu usnout, převaluju se. Taková jsem já. Ostatní zařezávají. Ve 23:50 přichází sms: Jsme v Bratislave. Uau. Už vstávám a jdu se pomalu připravovat. Stejně bych už neusnula, ani to nemá cenu. Za hodinu vyrážíme. Rohlenku jsme přejeli (špatně značená), tak se musíme vracet. Petrželci už bobánci víc jak půl hodiny čekají na nás. Začíná výměna nákladu z auta do auta. Nedovedete si představit. Konečně pohoda. Zdrželi jsme se asi hodinku. Věci přehozeny, lidi taky, klíčky a papíry předány. Jeďte opatrně, když jsme jeli zpátky, viděli jsme ve vašem směru kolony, to si užijete....Nám už je to jedno...:-) Konečně jedeme...KONEČNĚĚĚ!!! Díky díky díky...!!! Komu všemu? Především Pánu Bohu, to je jasné. Římanům, že nás psychicky drželi a pomáhali, lidem, kteří celou naši bandu ochotně přijali, v noci, téměř bez ohlášení, rodičům, kteří nás taky pěkně přijali a mohli jsme u nich strávit půl dne, no a nakonec samozřejmě našim milým Petrželkům – opravdu moc si toho vážíme!
Všechno je jinak. Naše plány jsou zpřeházeny. Cestujeme den a půl, přes den, přes poledne, nám už to je ale jedno. Hlavně že jedeme. No a co, že je horko a my jedeme bez klímy. Jedeme! Nepotkali jsme jedinou kolonu, cesta byla úplně v pohodě a bez problémů. Horko bylo v autě asi až poslední dvě hodiny, my absolutně nevyspaní, ale cestu Pepa zvládnul bravurně. Děti taky. Když jsme přejeli chorvatské hranice, málem jsme radostí skákali do stropu. Římanům jsem poslala esemesku: Decka, jsme v Chorvatsku!!! Cele auto skanduje! Diky Bohu...
Obratem přišla esemeska, že jsou dojatí...

No, a pak už nic nebránilo tomu, užít si báječnou dovolenou. Na Pagu je opravdu krásně a je to ideální místo pro strávení dovolené s malými dětmi. Měli jsme sice malinkou pláž, tak malinkou, že když byl příliv, tak se nám občas máčely deky v moři:-), ale pozvolný sestup do moře, takže jsme nemuseli mít obavu o prcky.

Celé dny jsme odpočívali, někteří pospávali, četli, řešili děti...Děti byly na pláži ve svém živlu, kluci stále šnorchlovali a já je identifikovala podle vyčuhujícího šnorchlu. Když voda omrzela, tak si lozily po skalách. Všichni jsme nachytali bronz.

Vezli jsme sebou domácí pekárnu, takže jsme měli každý den čerstvý chleba a protože nás bylo moc, tak se na mě občas nedostalo a tak myslím, že jsem i něco zhubla...dobrý, ne???:-)

Holky se slastně ráchaly ve slané vodě, Adélka příliš často používala svůj mocný a silný hlas, takže občas někomu lezla na nervy, ale to doladíme:-)

Děti si krásně vyhrály i na oblázkové pláži, stavěli hrady a hráze a rybníčky a boty do vody používaly snad jen první dny, pak si na kamínky zvykly. Narozdíl ode mě, já bez bot nedala ani ránu:-) Taťkové je občas vzali na lov škeblí a ryb.

Abych to shrnula, bylo to super a za ty trable na počátku to stálo, neboť jak se říká, i "cesta je cíl". :-)